Z Uhříněvsi k ní vede modrá značka, ale nečekejme víc než zbytky kamenných zdí. A přece se tu v roce 1608 odehrála jedna kapitola osudového jednání o rozdělení habsburské říše mezi Rudolfa II. a jeho bratra Matyáše. Výsledek? Rudolf přišel o její notný kus.
Jenže než k bývalé tvrzi dorazíme, je toho ještě hodně k vidění. Pokud se k modré značce připojíme u uhříněveské autobusové zastávky Picassova a zahneme do Vachkovy ulice, hned po pár krocích čeká rozlehlá obora.
Staré záznamy ji připomínaly už v roce 1623, kdy zdejší panství držel Karel I. z Lichtenštejna. Zřejmě hrála roli bažantnice, alespoň tak o ní mluví mapa z roku 1715. Ovšem pro nás je spíš zajímavý rok 1982, kdy získala titul přírodní památky. Dnes tu tedy můžeme kroužit přirozenou krásou lesa kypícího florou i faunou, o nichž leccos vyprávějí tabule Naučné stezky Dubeč – Uhříněves.
Ve Vachkově ulici ale obora není jedinou pozoruhodností. Leží tu židovský hřbitov, dnes citlivě rekonstruovaný, včetně márnice a bývalého domku hrobníka. V tichu stromů se do země noří na 300 náhrobků, k nejstaršímu z nich patří datum 1719. Mnohé nesou bohatá zdobení a rozeznáme mezi nimi nejen šesticípé Davidovy hvězdy, ale také další židovské symboly, z nichž se dá vyčíst, kdo tu odpočívá. Třeba objevíme dvě ruce v žehnajícím gestu – naznačují kohena, potomka prvního velekněze Arona. Možná právě proto pohřbený nosil příjmení Kohen, Khon nebo Katz. Pokud rozeznáme konvici, pak šlo o levitu, potomka Leviho, jednoho ze synů Jákobových. Jen levité směli při bohoslužbách sloužit kněžím, k čemuž patřilo i omývání nohou, a tedy nádoby na vodu.
Procházet se starým hřbitovem mívá zvláštní náladu, židovským obzvlášť. A není to jen obvyklým smutkem nad prchavostí života.
Tady se naposledy pohřbívalo v roce 1942, kdy Židé z Uhříněvsi a okolí odcházeli do transportů.
Ale vraťme se na modrou značku, s níž na konci obory odbočíme po silnici vlevo. Mineme koupací Podleský rybník, jehož hladina se tu leskne od přelomu 15. a 16. století, kdy se na jeho stavbě údajně podíleli turečtí zajatci. Za příznivé situace si v bývalém Podleském mlýně dáme pivo. Přes plot se pokocháme jeleny. A už se blížíme k prvním dubečským domům.
Čeká tu další přírodní památka. Dva lomy spojené jménem Rohožník. Ještě v prvních desetiletích 20. století se v nich těžil kámen, pak archeologický průzkum odhalil dávné osídlení, jehož stopy vedou až dva tisíce let před náš letopočet.
Odtud je to k dubečské tvrzi jen kousek. Moc z ní sice nezbylo, za Lichtenštejnů od roku 1623 definitivně pustla, a to lepší z ní bylo využito ke stavbě barokní sýpky. Ale přece jen si v těch sporých troskách můžeme připomenout, že tu tvrz prokazatelně stála už v roce 1508. Tehdy ji Jan Dubečský z Dubče odkázal svému zeti Zikmundovi Zapskému ze Zap. Jeho syn Oldřich zřejmě dal chátrajícímu stavení renesanční podobu, a takové ho zdědil Oldřichův syn Adam. Právě s ním postoupíme do června 1608, kdy se tu odehrálo vyjednávání mezi poselstvy císaře Rudolfa II. a arciknížete Matyáše.
Legenda vypráví, že zatímco se poselstva chystala ve zdech tvrze dojít k nějakému řešení, oba pánové se sešli nedaleko odtud na rozcestí zvaném U tří kamenů. Co si ctižádostivý Matyáš a už velmi podivínský Rudolf mohli říct? Kdoví.
Handrkování o osud říše vyústilo 25. června 1608 v Libeňský mír, uzavřený v Libeňském zámku na tehdejším předměstí Prahy. Rudolf přišel o hodně: Matyáš mu sebral uherskou korunu, Moravu, Dolní a Horní Rakousy. Co víc, Rudolf ho musel oficiálně uznat za svého nástupce. Jemu samému zůstaly jen Čechy, Lužice a Slezsko.
Další z legend tvrdí, že Matyáš si uherskou korunu hned nasadil v ležení svého vojska, které se tehdy usídlilo mezi Dubčí a Měcholupy. Prý si pro tu speciální chvíli dal postavit zelený stan, a to by byla ještě ta příjemnější zpráva. Horší vypráví o zvěrstvech, jakých se vojsko v okolí dopouštělo.
Dnes už je tu klid. Pobavit se ještě můžeme v přilehlé krásné Panské zahradě blouděním v keřovém bludišti, a pak se vydat zpátky. Z Uhříněvsi sem to bylo po modré značce téměř
6 kilometrů, k návratu je příjemné zvolit maličko kratší cestu, k níž od tvrze využijeme cyklotrasu A24. Dovede nás ke zmíněnému památnému bodu U tří kamenů, kde vzpomeneme údajného rande habsburských bratrů a přestoupíme na cyklotrasu A239 do Netluk. Tam odbočíme vpravo kolem pseudogotických, takřka anglických domků k uhříněveské oboře a u ní se sejdeme s naší dobrou známou modrou značkou. Tentokrát po ní zamíříme k uhříněveskému centru. Domů, na autobus, nebo do hospody. Pokud možno.
Marie Homolová