Tihle divocí koně jsou symbolem záchrany jednoho celého živočišného druhu před vyhynutím. V minulém století k tomu velmi přispěl hipolog František Bílek a spolu s ním statek v Uhříněvsi – Netlukách.
Doma jsou v mongolských stepích, odkud zprávu o nich včetně kůže a lebky dovezl v roce 1879 carský plukovník polského původu Nikolaj Prževalskij. Po něm taky získali jméno.
Pro přírodovědce to bylo překvapení, tehdy se mělo za to, že ve volné přírodě už vyhynuli. Pokusy oživit jejich stáda v zajetí se datují do samého počátku 20. století, kdy bylo do Evropy přivezeno 28 hříbat, dál rozmístěných v několika zoologických zahradách. Jenže založit úspěšný chov se nedařilo. Ve 20. letech, kdy se k akci přidal František Bílek, a to dokonce vlastními penězi, jich v zajetí přežívalo jen málo kusů.
František Bílek, profesor obecné a speciální zootechniky zemědělské a lesnické fakulty pražské ČVUT, navíc vybavený praxí v hřebčincích, tehdy koupil a dovezl z německého Saska tři koně do školního statku v Uhříněvsi. Přesněji do hospodářského dvora v Netlukách, dnes součásti Výzkumného ústavu živočišné výroby. Z koní sice přežili jen dva, hřebec Alki a klisna Minka, ale ukázalo se, že je Bílek vybral dobře: byl to plodný párek, který se v příznivé atmosféře statku brzy rozmnožil o čtyři potomky. Pod Bílkovým znaleckým vedením tu koně chovali s respektem k jejich divokému původu, rozhodně se na nich nejezdilo, natož aby sloužili k tahání nákladů. Šlo výhradně o to, zachránit zvířecí druh, který měl namále.
V roce 1931 byla založena pražská ZOO a rok nato jí profesor Bílek uhříněvsko-netlucký párek věnoval. A už v březnu 1933 se tu Alkimu a Mince narodilo další hříbě, na československé půdě páté. Proslulý československý chov koně Převalského odstartoval.
Do slibně se vyvíjející práce na záchranu divokých krasavců tvrdě zasáhla 2. světová válka, kterou v Evropě přežilo jen 9 zvířat, a to v mnichovské
a pražské ZOO. A právě Praha po válce chov obnovila natolik dobře, že byla v roce 1959 pověřena vedením Mezinárodní plemenné knihy.
Od 60. let 20. století už ve volné přírodě tihle divocí koně zaznamenáni nebyli, v 80. letech se tedy rozjely akce na jejich postupné stěhování do původního domova. Mimořádně úspěšně se do něj zapojila i naše republika, od roku 2011 dokonce organizuje mezinárodní program Návrat divokých koní. Za pomoci českých armádních letounů CASA bylo do mongolské Gobi přepraveno 34 koní a klisen. Na 70 procent „převaláků“ dnes běhajících pod asijským nebem má v rodokmenu předka z pražské linie. Ve třech chráněných oblastech jich dnes v Mongolsku žije zhruba sedm stovek. Mimo Mongolsko se vysazená divoká stáda těchto krásných koní vyskytují na Ukrajině včetně Uzavřené zóny v okolí Černobylu, v Číně a v pustě Hortobágy v Maďarsku.
Geny Alkiho a Minky, pro jejichž nákup kdysi profesor Bílek sáhl do vlastní kapsy, aby jim ve školním statku v Uhříněvsi – Netlukách dal šanci, tedy pokračují. Sám se pan profesor návratu jejich potomků do mongolských stepí nedožil, zemřel v roce 1972.
Dodejme ještě, že podíl na záchraně koně Převalského nebyl jeho jediným hipologickým úspěchem. V roce 1938 se začal zajímat o osud starokladrubských vraníků, dohledal pár přežívajících kusů a jejich stádo obnovil natolik úspěšně, že unikátní černé koně s rodokmenem sahajícím do 18. století vídáme dodnes.
Bílkovu práci ocenilo i UNESCO, které ho jmenovalo 4. nejúspěšnějším genetikem své doby ve světě.
A nakonec malá perlička. Když počátkem 30. let začal sochař František Kafka pracovat na jezdeckém pomníku Jana Žižky pro pražský Vítkov, byl to zkušený hipolog profesor Bílek, který ho přiměl, aby pro Žižkova koně vybral toho nejvhodnějšího. Husitský vojevůdce tak nesedí na arabském hřebci, ale na Slezském noriku, který má vzhledem ke středověkému koni nejblíže. Dokonce známe jméno hřebce, který Kafkovi na Bílkovu radu stál modelem: Albin Theseus, a pocházel z hřebčína v Tlumačově.
Marie Homolová
