Hlavním tématem tohoto čísla jsou dvě školy, jedna mateřská a jedna základní. Oba projekty v naší městské části rozvířily hladinu veřejného mínění, oba projekty lze bezpochyby nazvat kontroverzní. Jak má ale vůbec vypadat moderní škola 21. století? Co má nabízet žákům
a jak moc má přinášet nový kulturní a architektonický vklad do charakteru obce?
Ptáme se: ing. arch. Martina Hlaváčka, urbanisty a architekta dostavby základních škol v Horoměřicích a Berouně, gymnázia Arabská nebo muzea Škoda Auto.
„Samozřejmě, že je skvělé, aby škola přinášela obci nový architektonický rozměr a byla esteticky zajímavá. Je třeba ale brát
v úvahu, že každá škola má mnoho hygienických a funkčních nároků, včetně světelně technických podmínek ve třídách. To do jisté míry architekta omezuje a posílá určitým směrem. Osobně si myslím, že každou novou školu by měla zhruba z 70 procent formovat její funkčnost a ze 30 procent celková estetika. Nejde přitom jen o vnější výraz stavby
a její dojem, ale také o ztvárnění interiérů, neboť nám jde samozřejmě v prvé řadě o samotné žáky, na které zajímavým způsobem ztvárněný interiér může pozitivně působit a ovlivňovat je v jejich budoucím rozvoji. Jednoduše řečeno, estetika školního prostředí může mít pozitivní vliv na budoucí rozvoj žáka. Proto by neměla být fádní, ale naopak pestrá. To se může projevit například vhodnou kombinací barev, kdy třeba každé patro školy má jinou barvu, což také umožňuje snadnější orientaci v prostoru.
V šedesátých až osmdesátých letech se školy stavěly unifikované, což už je naštěstí pryč, ale i tak musí mít každá škola své jasné zákonitosti a jasně stanovené funkční celky (vyhovující třídy, odborné učebny, tělocvičny, jídelnu atd.). Navrhovat školu zkrátka není jen o kreativitě architekta, ale hlavně o jeho schopnosti dokázat skloubit krásu navrhované budovy se všemi omezujícími požadavky.”