Středa, 7 prosince

„MEMENTO MORI“ ULICE V BYTOVKÁCH

Ulice V Bytovkách

„Narodila jsem se před nějakými 300 léty, jako sice prašná, ale neposkvrněná přírodní stezka vedoucí kolmo z hráze rybníka, kudy dnes vede ulice Přátelství. Mé dospívání uběhlo jako voda z rybníka, a na jeho dně je dnes Husovo náměstí. Těch rybníků bylo tehdy sedm, okolí za tratí se říká Jezera a stojí zde moderní obytné domy. Zahájením stavby císařské silnice z Prahy do Kutné Hory po hrázi v roce 1818 mi poprvé začalo haprovat zdraví. Dostavbou této silnice jsem se z toho dostala a dále žila jako v bavlnce. Čistý vzduch, pole, luka a traviny, bažanti a srnky, až k Podleskému rybníku, kde mě plavci v horkém létě vždy trochu zchladili, což bylo moc příjemné. Zplodiny jen organické, od koní vozků. Jinak jenom pěší. Jó, to byly časy… Bohužel klidu a pohody začalo ubývat s jakýmisi rachotivými, divnými, prý motorovými vozidly na císařské silnici. Po mně však jezdily stále povozy tažené koňmi a krávami.

To se nezměnilo ani s povýšením Uhříněvsi z obce na městys v roce 1866. Ale hned na to, už v roce 1927, začala být obec těmi motorovými nesmysly přetížena, považte, denně jich tu projelo 120, a proto si konšelé v Praze oficiálně stěžovali. A už tehdy se hovořilo o potřebě obchvatu! To se už i po mně tu a tam nějaké to vozidlo pokoušelo přejet. Ale o mě se tehdy starali mnohem lépe, než nyní ve stáří. Aby mi konšelé ulevili od bolestí páteře, tak mě aspoň po obou stranách opatřili zvláštními cestičkami jenom pro chodce, říkali jim chodníky. A aby se mi nezanášely plíce prachem, můj povrch zpevnili kočičími hlavami.

Jména ulic na hrázi se mezi tím střídala – Císařská ulice, Pražská ulice, za první republiky rozdělena na Tyršovu a Švehlovu… A už tehdy byla Uhříněves téměř neprůjezdnou. To jsem již cítila v kostech, že dojde i na mě! Z cihel místní cihelny vyrostly v padesátých letech minulého století obytné domy, já byla konečně pokřtěna, ale tak nějak nehezky, budovatelsky, na Sídliště. Ale stále jsem zůstala bezpečným a hlavním korzem i po připojení obce k Praze v roce 1974.

A hned nato, v roce 1975 jsem byla konečně pokřtěna na své dospělé jméno, tedy také nic moc, na ulici V Bytovkách. Přitom po mě korzovali slavní a významní Uhříněváci, pan Bubeníček, grafik, autor obecního znaku, pan Gut, hokejová legenda, a mnoho dalších, po kterých by se ulice mohla jmenovat hezky. Ale budovatelský étos byl v padesátých létech i v módě jmen ulic a pražských čtvrtí. Jediným domem byl na mém konci ten u Židovského hřbitova. Přišla devadesátá léta a s auty si už nevěděli ani ti nahoře, na Magistrátu. Mně bohužel pořídili místo hliněného kabátu prý moderní, ale pro mne nepohodlný, tvrdý flaušák, nějaký asfalt. V  létě jsem od něj celá špinavá.

A s přibývajícím věkem to už se mnou šlo jenom z kopce. Místo přírodního korza k jelenům, rybníku Podlesáku, na třešně po jeho hrázi, jsem se začala bát sama o zdraví své i chodců, stávala jsem se postupně nebezpečnou silnicí. Mnohokrát mi šlo i o život. Místo polí a luk vila vedle vily, auto vedle auta, po obou stranách, značka stání-nestání jako by nebyla. Budovatelský étos přerůstal v budovatelský chaos. A ta bolest kloubů z výtluků v tom asfaltu, tu bych nikomu nepřála!

Teď trávím čas už jen odpočinkem. Z jakýchsi radničních listů, není to hezké čtení, to vám řeknu, se dozvídám, že po mně má navíc, kdy už jsem vilami přeplněná, projíždět 240 rodin s dětmi sem a tam do jakéhosi podzemního zařízení, jemuž místní radní říkají školka. Nevím, zda toho dožiju. Ale v uhříněveském muzeu po mně zbude kronika mého života, kterou spisuje moc hodný pán, a který o mně ví skoro všechno.

Fanděte a podporujte jen takové moudré konšele, prý se jim říká radní, kteří by mi místo divných novot konečně vrátili kouzlo promenády do krásného okolí Uhříněvsi.“

Vzpomínky ulice zaznamenal Milan Kašík

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *