Ten dům na náměstí Bratří Jandusů se v ničem nepodobá budovám v okolí. Tvarově pestrý, nápadný, a přece uměřený nese už osm let titul kulturní památky. Podle návrhu architekta Rudolfa Stockara tu stojí od roku 1913.
Dnes v něm sídlí Římskokatolický farní úřad u kostela Všech svatých a Řeholní institut Rozjímavých sester sv. Dominika. Budova tak pokračuje v tradici zdejších far, a ta historie je vskutku notně dlouhá. Pozoruhodná stavba z roku 1913 měla na co navázat.
Takhle tu šel církevní čas
Nejstarší zmínky o zdejším kostele a faře spadají do 14. století, kdy tu sloužili plebáni, v tehdejší terminologii duchovní správci a faráři, zejména na venkově. V kronikách se jich podařilo dohledat devět, nejstarší, který tu působil do roku 1363, nosil jméno Rydlín.
Pak se historické prameny na víc než sto let odmlčely, zůstala jediná informace, že po husitských válkách se tu přijímalo podobojí. Vydrželo to až do Bílé hory, po které fara přešla do katolických rukou.
V roce 1624 sem nastoupil jako farář stařičký (kronika psala: v letech sešlý) Matyáš Novacius. Původně sice byl podobojí, ale protože přestoupil ke katolické víře, mohl spravovat církevní oblast, do které patřily i Říčany, Koloděje a Jažlovice.
Bydlet měl kde, v domku v zahradě dnešního farního úřadu na náměstí Bratří Jandusů. Zřejmě stavení chudičké, dřevěné, s doškovou střechou, ale už v roce 1639 tu prokazatelně stála dřevěná fara. Leč nevydržela. V zemi řádila třicetiletá válka, Uhříněvsí se prohnala švédská vojska a celou ves i s farou vypálila. Až roku 1650 se objevil nový farář, uherský rodák Jan.
Bydlení ve zničené vesnici zřejmě nenašel, a ani v Říčanech, kde se usadil. Chodil tam tedy jíst a spát dům od domu. Sice spoléhal na slib, že mu faru postaví, ale protože se nic nedělo, po pár měsících to vzdal a šel pryč.
V Uhříněvsi se tak kamenná fara objevila až v roce 1771, o což se zasloužil farář František Bedřich Želecký či snad Želivský. Stála opět v dnešní farské zahradě a vydržela dlouho. Jenže i do ní se zakousl čas. Pro zchátralost a nevyhovující stísněnost padlo rozhodnutí starou budovu strhnout a postavit novou.
Architekt víc než zajímavý
Povolení ke stavbě bylo vydáno v roce 1913, kdy farnost vedl kněz František Xaver Pavel Kahoun. Uhříněves už zdaleka nebyla chudou vesnicí, průmyslová revoluce 19. století ji pozdvihla mezi nejvýznamnější součásti okresu, v roce 1913 dokonce povýšila na město. Bylo jasné, že nová fara tomu má odpovídat.
Projekt vypracoval absolvent pražské techniky, architekt Rudolf Stockar von Bernkopf. K Uhříněvsi měl dokonce osobní vztah: dožila tu jeho matka Františka Vojtěška a v roce 1899 byla uložena na místním hřbitově Sedmadvacetiletý Stockar stál na počátku kariéry, navíc v časech, kdy se architektura rychle proměňovala. Ještě zastihl secesi, ale už prožíval nástup moderny 20. století, mezi jejíž přední tvůrce se časem zařadil: kubismus, rondokubimus, art deco, konstruktivismus, funkcionalismus. Jako ředitel designového sdružení Artěl navrhoval i nábytek a drobné předměty (mimo jiné krásné čajové servisy), v projektovaných domech často zařizoval i interiéry.
Budova uhříněveského děkanství vlastně jeho vývoj naznačuje. Ozývá se v ní odcházející historizující styl, secese i moderna. Na první pohled zaujme válcové nároží zakončené terasou, nad níž se zdvihá opět válcová věž. Stěny terasy zdobí dva kruhovité medailony, Panna Maria s dítětem a Kristus Dobrý pastýř. Kruhovitou část citlivě svírají dvě křídla s vysokými okny. V interiéru v roce 1995 zaznamenali ještě několik kusů kubistického nábytku, zřejmě podle Stockarových návrhů. Dnes už tam nejsou.
V roce 2013 byl celý areál bývalého děkanství a dnes farního úřadu prohlášen kulturní památkou. Odůvodnění? „Na území Prahy představuje vzácně dochovaný ucelený soubor církevní stavby i s rozsáhlým hospodářským zázemím. Reprezentativní pojetí hlavní budovy odráží význam stavby začleněné do prostředí tehdejšího městyse, který byl právě povýšen na město Uhříněves.“
Za zajímavost ovšem stojí ještě jedna informace: stavební povolení bylo vydáno v dubnu 1913 a v prosinci téhož roku už péčí uhříněveského stavitele Aloise Jenšovského budovu slavnostně otevírali! Inu, jiná doba…
Marie Homolová